Medvědí volba – článek na webových stránkách Hunter Group

Začnu malým, ale důležitým upřesněním. Jakýkoli hon na medvěda – ať už zpočátku při přiblížení k ovesnému poli nebo k trdlišti na Kamčatce, při sjíždění řeky na raftu, v sezení poblíž návnadové stanice nebo na stejném ovsu – se dělí na dvě části: samotný lov a lov. případný odběr zraněných zvířat. A druhý díl, jak asi tušíte, se od prvního dost liší podmínkami, okolnostmi a podle toho i výběrem zbraní. Teoreticky. V praxi je nepravděpodobné, že budete moci nosit sadu zbraní pro všechny příležitosti, takže případné doplnění (bez ohledu na to, jak dobře lovec střílí, takový obrat bohužel nelze vyloučit) musí zpočátku vzít v úvahu při výběru. Budeme se tedy bavit o zbraních pro jakýkoli lov medvědů, s jedinou výjimkou – doupata. Nejde ani o to, že tam je situace poněkud odlišná. Já jen, upřímně řečeno, lov v doupěti neschvaluji, nemám ho rád, nemám samozřejmě žádné zkušenosti, a proto není o čem mluvit.

První otázkou je typ zbraně. Chápu, že většina ruských lovců je vyzbrojena pouze hladkými. Při aportu díky schopnosti otáčení a brzdné síle hladké střely poskytne náskok každé puškové střele, nicméně při samotném lovu je možnost použití hladké střely značně omezena krátkou vzdáleností mířené střelby. Někde v Karélii na návnadové stanici, kde je od skladiště k sudu s rybami 30 m, – výborný. A na Kamčatku nepřijde ani pomyšlení na hladké věci. Obtížnější je to ve středním pásmu, kde se tato myšlenka bohužel objevuje. Mezitím není žádná záruka, že se budete moci přiblížit k medvědovi pasoucímu se na ovsu na 30-50 m. A pak vstoupí v platnost slavné ruské „možná“ – střelba na dálku, kde se šance na posazení zvířete (velmi silného na ránu) na místě blíží šanci vyhrát hlavní cenu v loterii. Stává se to, ale častěji prohrajete.

Není to moje volba a přizpůsobení. Faktem je, že většina mých lovů se odehrává na Kamčatce. Tam se kvůli terénu často musí první výstřel vystřelit ze vzdálenosti, která je pro kulovnici maximální (150-180 m). A někdy je potřeba dostřílet raněné zvíře běžící po tundře jak z 250, tak ze 300 m, pak vyvstává otázka přebíjení. Druhý výstřel z pušky je samozřejmě rychlejší než ze samopalu. Pokud ale potřebujete čtvrtku i pátou a musíte za běhu nabíjet, tak lámací pistole samozřejmě definitivně prohrává.

Dalším příběhem je střední pásmo, kde není potřeba střílet napoprvé více než 100-130 m a pokud je potřeba dodatečný výstřel, tak maximálně druhý (pokud zvěř uteče přes hřiště na v noci, pak je šance, že jej „chytíte“ v dohledu potřetí, poměrně malá). Zde je zcela rozumným řešením dvouhlavňová kulovnice příslušné ráže pro zvíře (o rážích si povíme o něco později).

Poloautomatická puška. Osobně nemám k této zbrani žádné „etické“ stížnosti. Jediné „ale“, které existuje (a to je z doslechu), jsou problémy, které vznikají při přebíjení výkonných kalibrů. Prý se to občas zasekne. I když jeden můj kamarád má .338 WinMag semi-auto, jiný má 9,3×62 a oba si nestěžují. Ve všech ostatních ohledech žádné otázky. Rozhovory o menší (ve srovnání se závorovými zbraněmi) přesnosti poloautomatických zbraní a maximálním dosahu mířené střelby mohou být relevantní při diskuzi o výběru zbraní pro lov svišťů. Medvědova zabíjející zóna je kruh o průměru asi 30 cm Chybějící je problém lovce, nikoli karabiny, pokud mluvíme o zbrani od rozumného výrobce. A vzdálenosti zmíněné o dva odstavce výše jsou docela v rámci možností poloautomatu. Moje volba je však šroubovací karabina. Pořád se mi zdá, že v extrémních podmínkách je o celý kruh spolehlivější. Nakonec to nebyl můj nápad, že čím jednodušší mechanismus, tím nižší riziko poruchy. Ale jaký druh „bolt gun“ si vybrat pro lov medvědů? Začnu z opaku – kterou si nevybrat. Domácí. Vím samozřejmě, že naprostá většina medvědů například na Kamčatce byla odchycena z SKS, což můj kategorický přístup zřejmě vyvrací. Ale lstivá statistika neříká nic o počtu zraněných raněných, kteří zemřeli, kteří pak bolestivě a zbytečně zemřeli někde ve shlaníku. A obecně, SCS nebyla volba brouků; byl naopak výsledkem absence jakékoli volby.

Co se týče zahraničních výrobců, zde nebudu radit. Osobně mám Sauer 202 a plně odpovídá mým představám o kráse. Z toho ale vůbec nevyplývá, že by majitelé značek jako Blaser, Mauser, Merkel, Heim, Browning, Sako nebo třeba Chezette, Tikka, Martin, které jsou v nižší cenové nike, zvolili špatně. Při výběru karabiny pro medvěda bych chtěl upozornit ne na značku, ale na určité konstrukční prvky. Jmenuji je v poněkud libovolném pořadí.

Délka hlavně. Schopnost rychle se otočit v lese nebo shelomain bude více žádaná než ultradlouhá střela. Proto je volba jednoznačně ve prospěch kratší hlavně.

Hmotnost karabiny. Vzhledem k tomu, že pěší lov může být poměrně dlouhý, raději bych na sobě nosil gramy navíc, ale měl a) menší zpětný ráz (toho je, jak víme, dosaženo právě díky větší hmotnosti zbraně, přítomnosti „ kickstopper“ atd.) a b) hlaveň, která se nezahřívá od dvou výstřelů (a proto je tlustší).

Мobchod. Rozhodně snadno odnímatelné. Opět vycházím ze zážitku z Kamčatky, kde občas musím hodně střílet za pohybu na zraněné zvíře běžící po tundře. Vždy mám v kapse naložený náhradní zásobník. Vylomit prázdnou a dát na její místo plnou, věřte mi, je mnohem pohodlnější než nacpat jednu kazetu nahoru (mimochodem, to je moje jediná výtka k jinak skvostnému „Blazeru“).

Pojistka. Při lovu z přiblížení se musíte jednak pohybovat po nerovném terénu, kde je možnost klopýtnutí, zachycení apod., a jednak být připraven na okamžitý záběr. Při hledání většinou nechávám pojistku zapnutou a pojistku uvolňuji, když vidím medvěda. Ale nemohu to doporučit všem čtenářům. Nikdy a za žádných okolností nedržím prst uvnitř lučíku – vím to na sobě jistě. Správnější je však samozřejmě odstranit pojistku zbraně bezprostředně před výstřelem: je lepší přijít pozdě a medvěda minout, než provést nedobrovolný výstřel se všemi možnými následky. Zde tedy spíše není důležitý design samotné pojistky, ale její pohodlí pro konkrétního lovce. S typem Sauer jsem docela spokojený s jeho umístěním v blízkosti lučíku; někteří dávají přednost klasickému hornímu posuvníku; „Blaseristé“ chválí originální bezpečnostní design této karabiny.

Ráže. Otázka je nesmírně důležitá. O SCS jsem již mluvil výše. Mám velkou úctu k medvědovi – našemu jedinému skutečně nebezpečnému zvířeti, kromě sekáčku, a věřím, že ráže pro jeho lov musí být silná. Minimum je .338 WinMag nebo „devítka“, která má velmi dobrou brzdnou schopnost. Mám respekt k .375 Holland&Holland. Znám slušnou řadu myslivců, kteří zpočátku považovali tuto ráži za ryze africkou a pro naše zeměpisné šířky nadměrnou, ale po nabytí zkušeností s lovem medvědů změnili svůj pohled. Ale už to není nutné – plochost klesá. Střela musí být těžká a poskytovat jak zastavovací účinek, tak velký kanál rány.

Optický zaměřovač. Musí to být rychlé uvolnění. Při střelbě na kamčatské dálky, za šera nebo v noci na oves se bez optiky neobejdete (je jedno, ve dne nebo v noci), ale když si půjdete pro doplňkovou, stane se nejen zbytečnou, ale přímo škodlivou .

Ne náhodou se znovu a znovu vracím k tématu verbování zraněného zvířete. PEC, dokud je živý a zdravý, se člověka bojí a téměř vždy se mu pokusí jednoduše utéct. Zraněný medvěd se – téměř vždy – snaží pachateli pomstít. Zraněné zvíře v naprosté většině případů nespěchá, dokud má dostatek sil, ale v určité chvíli udělá smyčku, leží na vlastní stopě a čeká na lovce. Opakovaně jsem musel jít za zraněným zvířetem. Ve většině případů, v době, kdy jsme zvíře našli, už „dojelo“, ale párkrát došlo k naprosto kritickým situacím. A nebýt psů (věřím, že hledání zraněného medvěda bez psa je ze strany myslivce šílenství a ze strany organizátora honu trestný čin), není fakt, že bych měl příležitost napsat tento článek ještě dnes.

Pamatuji si, jak poprvé bylo několik ředitelů čínských podniků přivedeno na základnu Kamčatka patřící mému příteli. Podepsali některé důležité smlouvy a ruští partneři se jim rozhodli dát dárek – pozvat je na lov medvědů. Organizátoři lovu málokdy vědí předem, kdo je klient. Někdy je to zkušený lovec, někdy začátečník, někdy začátečník a sebevědomý. Ale bylo to poprvé a doufám, že i naposledy v mém životě. Během střelby začali Číňané střílet. z kyčle. Samozřejmě, že „kurz mladých bojovníků“ nepřinesl žádné zvláštní výsledky. Během lovu, ať jsme se snažili pojistit, vše dopadlo tak, jak asi dopadnout mělo. Na trdlišti jsme viděli dva medvědy najednou, Číňané stříleli téměř současně, a zatímco jsme měli plné ruce práce s dobíjením prvního medvěda, druhý, zraněný na břiše, zmizel v shelominu. Nejprve jsme tam bláhově strkali hlavy, ale řev šelmy nás rychle přivedl k rozumu. Plavali jsme na základnu vyzvednout psa. A udělali správnou věc: pes zaštěkal chvíli předtím, než se na nás medvěd vrhl, a to umožnilo setkat se s ním – doslova – plně ozbrojeného.

Druhý incident byl ještě zábavnější. Připravili jsme přepadení na malém říčním ostrůvku omývaném dvěma kanály. Vlevo je oblast tření, vpravo bouřlivý potok. Jsem na stráži v oblasti tření a lovec je pro každý případ na druhém kanálu. V určité chvíli vidím, jak se ke mně plazí myslivec a mává rukou. Je to jasné – medvěd vyšel. Přecházím na druhý kanál. Vyšel ven a byl hoden a velký, ale nešel do vody – stál na okraji útesu. Myslivec ukazuje – nestřílejte: pokud spadne, unese ho proud, nedosáhneme ho. Čekám, až medvěd udělá alespoň pár kroků zpět. Nakonec se dočkal. Jediným problémem bylo, že když se medvěd vzdaloval od útesu, ocitl se na okraji trpasličího stromu, do kterého po výstřelu zmizel. Druhý den ráno jsme se pro něj vydali. Věděl jsem, že jsem to trefil a trefil jsem to dobře, a abych byl upřímný, byl jsem vnitřně přesvědčen, že najdeme chladnou mrtvolu. Proto byl útok přicházející odněkud mírně stranou stezky poněkud nečekaný. Pes opět zachránil den, spěchal k němu a zastavil medvěda. Střílel samozřejmě z ruky, ale díky huskymu se mu podařilo vypálit i druhou ránu.