Kdo vynalezl pampeliškové víno?

Dva chlapci, jejich přátelé a příbuzní testují Stroj štěstí, chytí strašlivého vraha, zachrání voskovou věštkyni a vyrábějí víno z pampelišek – koncentrát letních dnů.

Dvanáctiletý Douglas Spalding se probudil ve věži svého dědečka, nejvyšší budově ve městě Greentown. Když čaroděj zamával rukama, podíval se z okna a město se začalo probouzet. Rozsvítily se lucerny, rozsvítila se světla v oknech, „obrovský dům pod nimi ožil“. Začal první letní den roku 1928.

Toho rána se Douglas, jeho otec a jeho mladší bratr Tom vydali do lesa sbírat divoké hrozny. Chlapec cítil, že se k němu blíží něco obrovského a neznámého. Chlapce to zaplavilo jako obrovská vlna a poprvé v životě se cítil naživu, cítil, jak se mu stahují svaly a v žilách mu koluje horká krev. Douglas se vrátil domů, opojen tímto pocitem.

Brzy rozkvetly pampelišky. Děti sbíraly zlaté kytičky do sáčků, za každý dal dědeček deset centů. Pampelišky byly odvlečeny do sklepa a vysypány pod lis. „Šťáva krásného horkého měsíce“ padala do hliněných džbánů, pak ji děda nechal pořádně vykvasit a nalil do čistých lahví od kečupu. Zdálo se, že každá láhev pampeliškového vína pojme jeden dlouhý letní den a během dlouhé zimy zachránila celou obrovskou Douglasovu rodinu před nachlazením. Pro chlapce byl sběr pampelišek jeho prvním letním obřadem.

Po sběru pampelišek se Douglas setkal s přáteli Johnem Houghem a Charliem Woodmanem. „Letní kluci“ se vydávají na toulky po městě a jeho okolí. Oblíbeným místem pro hry byla hluboká rokle, plná zázraků a neprošlapaných cest, rozdělující Greentown na dvě části. Douglase neodolatelně přitahovala „tajná válka člověka proti přírodě“, viditelná jen poblíž rokle.

Nastal čas druhého letního rituálu. Když se Douglas večer s rodiči vracel z kina, uviděl ve výloze obchodu tenisky a uvědomil si, že si je rozhodně musí pořídit. Loňské boty nebyly dobré – už neměly kouzlo, nemohly létat s Douglasem “přes stromy, přes řeky a domy.” Tohle dokázaly jen úplně nové boty. Otec je však odmítl koupit. Další den se Douglas objevil v obchodě s obuví starého pana Sandersona. Chlapcovy úspory nestačily na tenisky a souhlasil, že bude celé léto pracovat pro pana Sandersona. Stařec od chlapce takové oběti nevyžadoval, pouze ho požádal, aby provedl pár drobných úkolů.

Téhož večera si Douglas koupil sešit ve žluté vazbě a rozdělil ho na dvě poloviny. Jeden nazval „Rituály a zvyky“. Tato část zaznamenávala události, které se staly každé léto. Druhá část sešitu nazvaná „Objevy a odhalení“ byla určena věcem, které se děly poprvé, a také všemu starému, co bylo vnímáno novým způsobem. Douglas a Tom každý večer pilně vyplňovali tento sešit.

Třetí letní den se konal další rituál – dědeček pověsil na verandu houpačku. Od této chvíle zde bude rodina Spaldingových trávit všechny letní večery a odpočinout si od denních veder.

Jednou, když procházel se svými vnoučaty kolem trafiky, poradil dědeček mužům, kteří se tam shromáždili, nediskutovat o ničivých zbraních, ale vytvořit stroj štěstí. Tohoto nelehkého úkolu se ujal městský klenotník Leo Aufman.

Mezitím objev předběhl Toma. Jednoho dne se Douglas dlouho nevrátil domů. Už se stmívalo a vyděšená matka vzala Toma za ruku a šla hledat svého nejstaršího syna do rokle, kde se skrýval strašlivý Vrah. Tom cítil, jak se jeho matka chvěje, a uvědomil si, že „každý člověk sám pro sebe je jediný na světě“ a „to je osud všech lidí“ a smrt je, když se někdo z jeho blízkých nevrátí domů. V rokli bylo mrtvolné ticho a Tom si myslel, že se stane něco hrozného, ​​ale pak uslyšel hlasy Douglase a jeho přátel a temnota ustoupila.

Děda se rád budil za zvuku sekačky. Ale jednoho dne se mladý novinář Bill Forester, který pravidelně sekal trávník manželům Spaldingovým, rozhodl osít jej trávou, která nevyžaduje pravidelné sekání. Když se to děda dozvěděl, neuvěřitelně se rozzlobil a zaplatil Foresterovi, aby odstranil ta zatracená semínka.

Klenotníkova manželka Lina věřila, že lidé nepotřebují stroj na štěstí, ale Leo trávil dny a noci v garáži a snažil se jej vytvořit. Dva týdny se svými dětmi nemluvil a jeho žena přibrala deset kilo. Ale stroj štěstí byl připraven. Její tichý hlas přitahoval kolemjdoucí, děti i psy. V noci slyšel Leo plakat svého syna, který byl tajně v autě, a ráno začala rozhněvaná Lina rozdělovat majetek. Když si posbírala věci, chtěla se podívat na stroj štěstí. Žena vlezla do obrovské oranžové krabice a stroj jí ukázal něco, co se nikdy v jejím životě nestane, a co už dávno pominulo. Lina nazvala vynález svého manžela „strojem smutku“. Pochopila, že nyní ji bude tento jiskřivý svět iluzí vždy přitahovat. Leo chtěl pochopit, v čem byla jeho chyba, a sám se vyšplhal do auta, které pak začalo hořet a shořelo do základů. A večer se Leo podíval z okna svého domu a uviděl skutečný stroj štěstí – jeho děti si poklidně hrály a jeho žena zaneprázdněná přípravou večeře.

Paní Helen Bentleyová byla šetrná žena. Nikdy nevyhodila nic, co se jí dostalo do rukou. Vkládala staré desky, železniční jízdenky a šaty svých dětí do obrovských černých truhel, jako by se snažila uchovat a vrátit minulost. Jednoho dne paní Bentleyová uviděla na svém trávníku dvě dívky a chlapce – Alici, Jane a Toma Spauldinga. Pohostila děti zmrzlinou a snažila se jim vyprávět o svém dětství, ale děti nevěřily, že tak strašně stará slečna byla kdysi malá holčička. Byla velmi uražena, sáhla si do hrudi a našla hřeben a prsten, které používala jako dítě, a také fotografii, na které byla jako dítě. Děti jí však opět nevěřily. Rozhodli se, že stařena tyto věci ukradla dívce zobrazené na fotografii, a vzali si je pro sebe. V noci si paní Bentleyová vzpomněla, jak ji její zesnulý manžel jednou přesvědčil, aby zahodila všechny své staré věci. “Buď tím, čím jsi, skoncuj s tím, čím jsi byl,” řekl. Ráno dala dětem své staré hračky, šaty a šperky a zbytek spálila na dvorku. A pak se děti spřátelily se starou paní a často si s ní pochutnávaly na zmrzlině. V Discoveries and Revelations Douglass napsal, že staří lidé nikdy nebyli dětmi.

Charlie Woodman objevil stroj času. Ukázalo se, že je to plukovník Freeley. Jednoho dne Charlie přivedl své přátele do svého domu a udělali si úžasný výlet na Divoký západ, v době kovbojů a indiánů. Plukovník Freeley mohl cestovat pouze do minulosti, protože „stroj času“ byl jeho pamětí. K plukovníkovi často přicházely děti a byly odneseny padesát nebo sedmdesát let do minulosti.

Zelené auto na baterie prodal slečně Fernové a slečně Robertě návštěvník prodavače. Rozhodli se ji koupit, protože Fern měla bolesti nohou a nemohla dělat dlouhé procházky ani návštěvy. Celý týden se sestry proháněly po Greentownu v elektromobilu, dokud jim pod kola nespadl nešťastný pan Quarterman. Z místa činu utekli a schovali se na půdě svého domu. Douglas Spalding to všechno viděl. Šel ke starým ženám, aby jim řekl, že pan Quarterman je naživu a zdráv, ale chlapce neotevřely. Své poselství předal prostřednictvím Franka, jejich svobodného bratra, ale staré ženy ničemu nerozuměly a rozhodly se navždy opustit Zelený stroj, což byla pro „letní chlapce“ strašná ztráta.

Jednoho dne se vedoucí městské tramvaje rozhodl dát Douglasovi, Tomovi a Charliemu jízdu zdarma. To byla poslední jízda staré tramvaje – byla uzavřena a po městě se rozjel autobus. Kdysi dávno jezdila tramvaj daleko a vozila měšťany na venkovské pikniky, a nyní se rádce rozhodl připomenout polozapomenutou trasu. Kluci strávili dlouhý letní den loučením se starou tramvají.

John Howe byl pro Douglase Spaldinga „jediným božstvem, které žilo v Greentown, Illinois, ve dvacátém století“. Jednoho krásného letního dne John oznámil, že jeho otci byla nabídnuta práce osmdesát mil od města a že definitivně odchází. John se bál, že časem zapomene jak na tváře svých přátel, tak na domy v Greentownu. Aby si protáhli zbývající čas, rozhodli se kluci sedět a nic nedělat, ale den stejně rychle utekl. Večer, když si Douglas hrál na schovávanou a sochy, snažil se ze všech sil držet Johna, ale nepodařilo se mu to – Hough odjel vlakem v devět hodin. Douglas šel spát a požádal Toma, aby ho nikdy nenechal samotného.

Pošťákova manželka Elmira Brownová byla přesvědčena, že ji Clara Goodwaterová učarovala. Ne nadarmo si tato žena objednala poštou knihy o magii, načež se Elmiře staly různé trable – zakopla, zlomila si kotník nebo roztrhla drahou punčochu. Paní Brownová věřila, že to bylo kvůli Claře, že nebyla zvolena předsedkyní Dámského klubu zimolezu. V den příští schůze klubu se Elmira rozhodla odpovědět na čarodějnictví čarodějnictvím. Připravila příšerně vypadající lektvar a jako podporu si s sebou vzala „čistou duši“ – Toma Spauldinga. Lektvar, který vypil, nepomohl – dámy opět hlasovaly pro Claru Goodwater. Mezitím začal lektvar účinkovat a Elmira zvracela. Spěchala do dámského záchodu, ale zamíchala dveře a skutálela se dolů po schodech, počítajíc všechny kroky. Paní Brownová byla obklopena dámami v čele s Clarou. Po usmíření, doprovázeném mořem slz, se šťastně vzdala svého postu Elmiře. Ve skutečnosti Clara kupovala „čarodějnické“ knihy pro svého synovce a Ellmira nemusela očarovat – už byla považována za nejnemotornější dámu v Greentownu.

A pak přišel den, kdy ze stromů začala padat zralá jablka. Děti již nesměly navštěvovat „stroj času“ – dcery a synové najali pro plukovníka Freeleyho velmi přísnou ošetřovatelku. Nyní, aby si starý muž připomněl minulost, zavolal svému příteli do Mexico City a nechal ho poslouchat zvuky vzdáleného města, které probouzelo vzpomínky. Sestra telefon schovala, ale plukovník ho našel a zavolal znovu. Tak zemřel – s telefonním sluchátkem v ruce. Pro Douglase zemřela celá éra s plukovníkem.

Poté, co byla sklizena druhá sklizeň pampelišek, Bill Forester pozval Douglase, aby vyzkoušel nějakou neobvyklou zmrzlinu. Když seděli u stolu v lékárně, všimli si pětadevadesátileté Helen Loomisové, jak si pochutnává na vanilkové zmrzlině. Ten den Bill poprvé promluvil s Helen. Jednou uviděl její starou fotografii a zamiloval se, aniž by věděl, že krásná dívka na ní vyobrazená už dávno zestárla. Zjistil, že Helena je stále velmi chytrá a že mají zájem mluvit ve stínu stromů v její zahradě. Jednu dobu se nevdala, pak hodně cestovala a teď cestoval on podle její paměti. Byly to dvě duše určené sobě navzájem, které se časem minuly. Helena doufala, že se setkají v příštím životě. Zemřela na konci srpna a zanechala Billovi dopis na rozloučenou, který nikdy neotevřel.

Zatímco si děti užívaly „ovocný led“, vzpomněly si na vraha. Narodil se, vyrostl a žil svůj život v Greentownu. Toto monstrum udržovalo celé město ve strachu, číhalo a zabíjelo mladé dívky. Jednoho dne šla Lavinia Nebbs se svými přáteli do kina. Když dívky překročily rokli, viděly další oběť Vraha a zavolaly policii. Přestože se velmi báli, přesto šli do kina. Sezení skončilo pozdě, Lavinin dům se nacházel za roklí a její přátelé ji začali přesvědčovat, aby s jedním z nich strávila noc. Lavinia byla ale tvrdohlavá a nezávislá dívka, odešla domů, kde žila úplně sama. Když se ocitla v rokli, uslyšela kroky – někdo se za ní plížil. Ze strachu si nevzpomněla, přelezla rokli, vběhla do svého domu a zamkla dveře, ale než Lavinia stačila popadnout dech, zaslechla vedle sebe něčí tichý kašel. Dívka se nenechala odradit, popadla nůžky, probodla jimi Vraha a zavolala policii. Všichni chlapci v Greentownu litovali, že ta nejstrašnější městská legenda skončila. Nakonec usoudili, že muž, kterého vynesli z Laviniina domu, vůbec nepřipomínal vraha, což znamenalo, že se mohli dál bát.

Prababička byla energická a neúnavná žena. Celý život uklízela, vařila, šila a prala, aniž by na vteřinu seděla, ale teď „ustoupila z prkna života“, jako by shrnula výsledky. Pomalu obešla celý dům a pak šla nahoru do svého pokoje, lehla si pod chladivé prostěradlo a zemřela. Na rozloučenou s velkou rodinou prababička řekla, že dobrá je jen práce, která přináší potěšení. Douglas ve svém žlutém zápisníku napsal: Pokud se auta porouchají a lidé zemřou, pak Douglas Spalding jednou zemřít musí.

Skleněná krabička atrakcí s kartářkou je v Galerii již delší dobu. Douglas věřil, že čarodějnice byla kdysi naživu. Byla proměněna ve voskovou panenku a nucena psát předpovědi na karty. Douglas si uvědomil, že jednoho dne zemře, a ztratil klid. Nemohl se ani dívat na své oblíbené westerny, protože se mezi nimi zabíjeli kovbojové a indiáni. Teprve čarodějnice ho uklidnila předpovědí „dlouhého a veselého života“. Nyní byl chlapec často přitahován do Galerie, k věčným a neměnným strojům a panoramatům, opakujícím stále stejné akce. A pak se jednoho dne čarodějka zhroutila – místo předpovědí začala rozdávat prázdné karty. Tom řekl, že ve stroji došel inkoust, ale Douglas věřil, že to bylo kvůli majiteli galerie, panu Darkovi. Douglas držel nad ohněm prázdnou kartu a uviděl slovo „save“ ve francouzštině a rozhodl se osvobodit voskem pokrytou věštkyni. Když bratři v Galerii prohráli částku, která stačila na to, aby si pan Dark mohl koupit drink, a počkali do setmění, šli bratři zachránit věštkyni. Viděli opilého pana Darka, který se snažil uvést stroj do provozu a pak pomocí obušku rozbil svou skleněnou budku. Pak se zhroutil na podlahu a bratři popadli voskovou panenku a utekli. Pan Dark je dohonil poblíž rokle. Popadl panenku, hodil ji do samého středu rokle a odešel, mumlajíc si kletby. Douglas poslal Toma pro otce a on sám vylezl do rokle pro věštce. Otec pomáhal svým synům odtáhnout to do garáže. Tom nabídl, že se podívá, co je uvnitř věštkyně, ale Douglas ji chtěl otevřít, až mu bude čtrnáct.

Dodávka pana Nad Jonase brázdila ulice Greentownu nepřetržitě. Lidé v dodávce našli věci, které chtěli, a naplnili ji věcmi, které nepotřebovali, aby je našel někdo jiný. Pan Jonas byl považován za výstředníka, i když měl jasnou mysl. Před lety ho chicagský byznys omrzel, přestěhoval se do Greentownu a „nyní strávil zbytek dnů tím, že viděl, že někteří lidé mohou mít to, co jiní již nepotřebují“. Když Douglas vážně onemocněl, bylo hrozné vedro. Celý den byl pokrytý ledem, aby se uvolnil vedro, a večer byl vyveden na zahradu. Když se pan Jonas dozvěděl o neštěstí od Toma, přišel za Douglasem, ale jeho matka nedovolila cizinci vidět jeho nemocného syna. Zamířil k chlapci pozdě v noci a dal mu láhev s nejčistším severním vzduchem získaným z arktické atmosféry a další se slaným větrem Aranských ostrovů a Dublinského zálivu, mentolem, kafrem a extraktem ze všeho chladného ovoce. . Po vdechnutí obsahu lahví se Douglas začal vzpamatovávat a ráno začal padat chladný letní déšť.

Babička byla skvělá kuchařka. V kuchyni, kde si poradila téměř naslepo, vládl prapůvodní chaos, ze kterého se rodila úžasná jídla. Jednoho dne se teta Rose ubytovala u Spaldingových. Tato přehnaně energická žena se ujala úklidu babiččiny kuchyně. Sůl, cereálie a koření byly umístěny do zbrusu nových dóz, hrnce a pánve byly seřazeny do polic a v kuchyni jiskřila čistota a pořádek. Teta svou hektickou činnost ukončila nákupem kuchařky a nových sklenic pro babičku. Toho večera celá rodina v čele s dědečkem očekávala na večeři něco nevídaného a jedinečného, ​​ale jídlo se ukázalo jako nepoživatelné – babička, která dostala novou kuchyni, zapomněla vařit. Teta Rose byla poslána domů, ale to nezlepšilo žalostnou situaci Spaldingových. A pak Douglas přišel na způsob, jak vrátit babiččin kulinářský talent. Když v noci vstal, obrátil kuchyň vzhůru nohama, vrátil předchozí chaos, vyměnil nové sklenice za staré a kuchařku spálil. Když babička uslyšela hluk, přišla do kuchyně a začala vařit.

Léto skončilo, když se ve výloze papírnictví objevily školní potřeby. Dědeček posbíral poslední pampelišky a odstranil houpačku z verandy. Douglas strávil poslední noc ve věži svého dědečka. Při pohledu z okna pozdě v noci zamával rukama jako kouzelník a město začalo zhasínat světla. Chlapec nebyl smutný, že je po všem, protože ve sklepě bylo přes léto uchováno devadesát lahví pampeliškového vína.

Převyprávěla Julia Peskovaya. Našli jste chybu? Upravte prosím toto převyprávění v People’s Briefly.
520 54 18

Co můžete říci o převyprávění?

Co bylo nejasné? Našli jste chybu v textu? Máte nějaké nápady, jak nejlépe převyprávět tuto knihu? Prosím piš. Udělejme převyprávění srozumitelnější, kompetentnější a zajímavější.

1928 Bratři Douglas a Tom Spauldingovi tráví léto v domě svých prarodičů. V sérii malých dětských dobrodružství a velkých rodinných událostí si všímají, jak se mění svět kolem nich, ale nevšímají si, jak se mění oni sami.

Příběh “Pampeliška vína„je jedno z nejlyričtějších a zdánlivě jednoduchých děl Ray Bradbury, ale také skrývá svá tajemství. Rozhodli jsme se o některých z nich mluvit.

-19% Pampeliška Wine Ray Bradbury Paperback RUB 442 RUB 549 -19% Přidat do košíku Přidat do košíku

Jen polovina knihy

Snad nejznámějším faktem o Pampeliškovém víně je to, že původně bylo v příběhu mnohem víc. V polovině 50. let přinesl Ray Bradbury budoucí knihu svému jmenovci, editorovi Walteru Bradburymu, a ten mu při pohledu na dílo poradil, aby ji zkrátil:

„Vezmi tuto knihu za uši a tahej ji různými směry. Rozpadne se na dvě části. Každý druhý [příběh] vypadne a ty zbývající zaujmou jejich místo. Tvoří vaši první knihu a zbytek tvoří vaše pokračování.“

„Pampeliška víno“ byla vydána v roce 1957 a pokračování příběhu „Sbohem léto“, vyšel téměř o půl století později – v roce 2006. Příběhy, které nebyly zahrnuty v obou dílech, vyšly ještě později ve sbírce „Letní ráno, letní noc“.

-19% Léto, sbohem Ray Bradbury vázaná vazba RUB 488 RUB 599 -19% Přidat do košíku Přidat do košíku

Příběh-román

Jak velikostí, tak strukturou je „Pampeliškové víno“ samozřejmě příběhem. Někteří badatelé však poznamenávají, že obsah práce je velmi podobný „románu o vzdělávání“, který má obvykle větší formy.

Hlavní hrdina Douglas Spalding, „12letý chlapec“, postupně zjišťuje, že svět kolem něj je mnohostranný a proměnlivý. Téměř každý den léta roku 1928 přináší nové objevy. A díky deníkům chlapce a jeho mladšího bratra to můžeme my, čtenáři, vysledovat.

Vyprávění je vyprávěno ve třetí osobě, ale změny v Douglasovi se ukázaly být faktorem utvářejícím zápletku. Ve všech dílech „Pampeliška vína“ jsou klíčovými závěry ty, které hrdina dělá, když se účastní života Greentownu nebo pozoruje obyvatele města zvenčí:

„Jako obrovská zornice obrovského oka, která se také právě otevřela a udiveně hleděla, na ni zíral celý svět.

A uvědomil si: tohle k němu nečekaně přišlo a teď s ním zůstane a nikdy ho neopustí.

JSEM ŽIVÝ, pomyslel si.

Jeho prsty se chvěly, zrůžověly ve světle rychlou krví, jako útržky neznámé vlajky, dříve neviděné, nalezené poprvé. Čí je to vlajka? Komu mám nyní přísahat věrnost?

Bohužel, život má pro Douglase připraveno více než úžasně radostných objevů. Hrdinu zasáhne smrt jeho prababičky, přestěhování jeho nejlepšího přítele a změny v malém světě Greentown, jako je nahrazení tramvaje autobusem. Ke konci příběhu se již dívá na život jinak. Píše se rok 1928 a do začátku Velké hospodářské krize zbývá pouhý rok.

Pampeliška vína Ray Bradbury vázaná

Život potvrzující příběh o smrti

Protiklad mezi životem a smrtí se stává leitmotivem celého vyprávění. Bradbury ukazuje okamžik smrti ze dvou stran: očima dětí a dospělých. Pro mladé hrdiny je to v protikladu ke štěstí a radosti. Teenageři si ji zosobňují a obdarovávají strašnými rysy. Tom si ji tedy představuje v podobě obrovského monstra. Toho večera, když se chlapec vydá hledat svého ztraceného bratra, si poprvé uvědomí, že život je křehký a osamělý a „Smrt“ může číhat na každém kroku.

Vlastně čeká v podobě postavy Vraha – maniaka, který narušil poklidný život Greentownu. Příběh vraha, který dohlíží na své oběti v rokli, končí po setkání s mladou Lavinií Nebbsovou. Místní chlapci však nevěří, že by zločincem mohl být nízký, obtloustlý muž. A jsme si jisti, že se ho tak snadno nezbavíme. Živý a velmi skutečný maniak se tedy v očích dětí promění v personifikaci smrti – mystického a tajemného Vraha.

Co se týče starých lidí, pro ně je smrt sen nebo sen, spíše dovolená než tragédie. Postavení dospělých smiřuje čtenáře se smrtí, navzdory hroznému závěru, který hlavní hrdina nakonec udělá:

“Takže, dodal velkými, tučnými písmeny:

ZNAMENÁ TO, KDYŽ MOHOU TRAMVAJKY, VAGY A KAMARÁDI A NEJLEPŠÍ PŘÁTELÉ JÍT NA ČAS NEBO NAVŽDY, NEBO REZORZUJÍ, ZHROUBUJÍ SE NEBO ZEMŘI, A KDYŽ LIDÉ MOHOU BÝT ZABÍJENY, A KDYŽ LIDÉ JAKO PRABABIČKA, KTERÁ BY MĚLA ŽÍT NAVŽDY MOHOU TAKÉ ZEMŘÍT. TAKŽE JÁ, DOUGLAS SPAULING, NIKDY. MUSÍ. »

-19% Pampeliška Wine Ray Bradbury Hardcover RUB 317 RUB 389 -19% Přidat do košíku Přidat do košíku

Nejosobnější dílo autora

„Dandelion Wine“ vyčnívá z celého korpusu textů napsaných Rayem Bradburym. Žádná mimozemská inteligence ani mystický horor (kromě Vraha) zde není. Ale existují dlouhé meditativní popisy života v Greentownu. Celý příběh se skládá z krátkých skečů o životě rodiny hlavního hrdiny a jejich sousedů.

Sám autor nazval „pampeliškové víno“ „sklizní všech let“ dětství. V učebnici „Zen v umění psaní“ Bradbury tvrdil, že Greentown, chlapec jménem John Hough, a maniak Murderer skutečně existovali.

„A co je nejdůležitější, existoval ten velký dům, kde bydleli prarodiče, nocležníci, strýcové a tety? Na tuto otázku jsem již odpověděl.

A rokle je také skutečná, hluboká a v noci temná? Ano, je takový. Ještě pořád. Před několika lety jsem tam vzal své dcery a před cestou jsem se bál, že se rokle za poslední roky stala mělkou. S úlevou a radostí mohu oznámit, že je ještě hlubší, temnější a tajemnější než předtím.“

Bradburyho zpovědní chování vyvolalo u čtenářů nejen povzdechy obdivu, ale také odsudky kritiků. Spisovatel sci-fi a literární komentátor Knight Damon tak ujistil, že v příběhu není žádné skutečné dětství a samotný text není tak radostný, jak se na první pohled zdá. Bradbury se podle svých slov ponořil „do louže sentimentality“ a na vše se dívá očima bývalého dítěte – osamělého a odcizeného událostem.

-19% Pampeliška Wine Ray Bradbury Paperback RUB 308 RUB 379 -19% Přidat do košíku Přidat do košíku

Pampeliškové víno, které skutečně existuje

Pro Raye Bradburyho se pampeliškové víno stalo krásnou metaforou, s níž „sbalil“ léto a dětství:

“Musel jsem přijít na to, jak se vrátit zpět pomocí slov jako katalyzátorů, otevřít skladiště vzpomínek a zjistit, co tam bylo.” A tak jsem se proměnil v chlapce, který běhal s naběračkou ke stejnému sudu u prarodičů, aby nabral čistou dešťovou vodu. „Pampeliškové víno“ není nic bez chlapce skrytého v dospělém, který si hraje na zelené trávě na Božích loukách po celý srpen, v hustém začátku dospívání, začátku stárnutí, kdy máte pocit, že tma čeká pod korunami stromů a chystá se zasít semena do vaší krve.“

Bradbury sám ani četné kulinářské a vinařské knihy však neskrývají skutečnost, že toto víno skutečně existuje a není tak těžké ho vyrobit. Každý ze spisovatelových čtenářů a fanoušků si tak může utěsnit své vlastní léto a své vlastní vzpomínky.

Pracuje na knihách Raye Bradburyho 20% sleva promo kódem MAGAZINE.